Svoboda na kolech: proč by design infrastruktury pro cyklisty měl vyhovovat i handbikerům

27. 10. 2019

Jak kvůli nepromyšlenému designu mohou vznikat bariéry, které omezí svobodu pohybu pro tisíce lidí? O tom je další přeložená novinka.

Svoboda: přesně to je mobilita. Během těch roků, co jezdím na handbiku a učím jezdit nové zájemce, jsem potkal celou řadu lidí, kteří tvrdí, že jízda na handbiku je svoboda. Pocit svobody je jedním z nejúžasnějších pocitů, jaké člověk může zažít. A když ho z nějakého důvodu nemáte, jde o jedno z nejhorších omezení pro každého člověka. Když ho ale získáte zpět, je to ohromný zážitek.

Sám jsem takový vývoj zažil. Nejdřív jsem byl fyzicky zdravý člověk, ale následkem zranění byla moje mobilita stále omezenější. Kvůli komplexnímu regionálnímu bolestivému syndromu se můj stav nadále zhoršoval. Dřív jsem mohl chodit, jezdit na kole i běhat, po úrazu jsem používal k chůzi hůlku, potom berle, a nakonec jsem začal jezdit na vozíku. Před každým pokusem o přepravu musím přenastavit svou představu o tom, jaké jsou moje schopnosti a kam bych se mohl dostat a co bych mohl dělat. Je překvapivé, kolik duševní energie to vyžaduje a kolikrát se zmýlím a někde uvíznu.

Jenže ten problém, že se zmýlím a někde uvíznu, jen málokdy souvisí s tím, zda se někam mohu fyzicky dostat vlastními silami. Samozřejmě, strmé stoupání je problematické, jenže větším problémem jsou bariéry, kterým já a mnoho jiných musíme čelit kvůli tomu, že máme nějaké zdravotní postižení. Když jste na vozíku, mohou vám vjezd na jakémkoliv místě omezit schody, strmé rampy, nerovný povrch nebo nedostatečně snížené obrubníky. Nad ničím z toho jsem ani na okamžik nepřemýšlel, když jsem býval zdravý, protože nic z toho mě ani v nejmenším nezpomalilo.

Před pár lety jsem začal jezdit na handbiku a znovu jsem nalezl ztracenou svobodu. Jenže během těch let jsem se několikrát musel své znovunabyté svobody vzdát.

Když se svými společníky jedeme na kolech zvaných handbiky, stávají se pro nás tím, čím jsou běžně vozíky, jenže jako cyklisté jsme vystaveni ještě větším problémům při vjezdu na stezky a dopravní komunikace než vozíčkáři. Handbiky jsou nízko u země a mohou uvíznout i na zdánlivě jednoduchých objektech, jako jsou příliš strmé či ostré zpomalovací prahy. Jsou dlouhé a mají mimořádně velký úhel při zatáčení, takže těsné rohy nebo šikany také stojí v cestě. Handbiky jsou široké, takže další překážkou mohou být sloupky blízko u sebe. Pro cyklistu na handbiku může být problémem dokonce zmáčknout tlačítko na přechodu pro chodce/cyklisty.

Ken na handbiku

Proč o tom vlastně mluvíme a kdo jsou ti, co jezdí na handbiku? Jízda na handbiku je v mnohém stejná jako na klasickém jízdním kole, ale cyklista na kole spíš leží a pedály pohání za použití paží a rukou. Většinou tento dopravní prostředek používají lidé po částečném ochrnutí, po amputacích, po úrazech mozku, lidé s artritidou, rakovinou nebo jaké já s chronickou bolestí. A proč se do toho pouštíme? Radost, socializace, rehabilitace, kondiční pohyb, dojíždění atd., ve skutečnosti jde o víceméně stejné důvody, jaké mají ostatní cyklisté, jen do pedálů „šlapeme“ jinak.

Jenže typické rysy konstrukce našich jízdních kol spolu s naším postižením a některými překážkami na infrastruktuře nám občas jízdu na kole znemožňují. A proč by se vlastně měl někdo starat o zajištění přístupnosti pro cyklisty na handbiku? Něco mohou napovědět tyto statistické údaje:

  • Podle statistických údajů Národní zdravotní služby a podle údajů z dalších zemí lze odhadovat, že počet osob ve Spojeném království s vážnou diagnózou poranění míchy je asi 2 500 ročně a jejich celkový počet je 50 000.
  • V letech 1981 až 2013 prodělalo amputaci dolní končetiny asi 1595 obyvatel Skotska.
  • Silnou chronickou bolestí trpí 800 000 obyvatel Skotska.

Co ale všechna tato čísla znamenají? Vyplývá z nich, že možných uživatelů handbiků je poměrně dost. A co je neméně zajímavé, jakákoliv z těchto příčin, přes ochrnutí, amputaci až po chronickou bolest, může během života postihnout kohokoliv z nás. Nikdy mě nenapadlo, že by se mě moje diagnóza mohla týkat, dokonce jsem ani netušil, že něco takového existuje. A jsem si jistý, že to samé platí i pro mé přátele s ochrnutými nebo amputovanými končetinami.

Proč je to tak důležité, zejména pokud jde o cyklistiku a cyklistickou infrastrukturu? Je nás hodně a je hodně důležité, abychom zůstali součástí společnosti a abychom si udrželi dobrou fyzickou kondici prostřednictvím pohybových aktivit. Jízda na kole je v obou případech ideální. Je všeobecně známo, že je méně namáhavá než většina jiných venkovních aktivit, ale pokud jde o vyplavené endorfiny, nijak nezaostává. Zůstat společensky i fyzicky v dobré kondici snižuje riziko dalších komplikací i závislost na národním zdravotnictví. A v neposlední řadě platí, že cyklistická infrastruktura přístupná pro osoby se zdravotním postižením bude přístupná všem: zdravým lidem, seniorů a dětem. A pokud se ocitnete v situaci jako já, kdy v polovině vašeho života zmizí dosavadní svoboda pohybu…v případě, že cyklistická infrastruktura už bude taková, jaká by měla být, bez dlouhého přemýšlení si můžete svou svobodu vydobýt zpět.

Ken Talbot je dvojnásobným světovým rekordmanem v jízdě na handbiku a propagátorem jízdy na handbiku.

Zdroj: http://walkcyclevote.scot/news/

Zveřejněno 18. 10. 2019 autorka Sally Hinchcliffová

Článek vznikl ve spolupráci NaKole z.s. a Partnerství pro městskou mobilitu z.s., za podpory a spolufinancování z prostředků Ministerstva životního prostředí České republiky. Text nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP.


Štítky: Zdraví a aktivní mobilita (Fakta a čísla, tag15), Ostatní (Fakta a čísla, tag16), Aktivní mobilita (Mezioborového plánování, tag17), Design ulice (Dobrá praxe, tag25)

Aktuality